THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Čas se nám opět nachýlil a internacionální profi metalová úderka RAGE nás obšťastňuje novým albem, o kterém bychom si měli asi něco trochu říci. A že bude o čem povídat, je zřejmé už ze skutečnosti, že se mi starý dobrácký taťka Darkmoor rozhodl postoupit recenzi svých na slovo vzatých miláčků, které jinak žárlivě střeží.
Začneme od začátku. Takže, od začátku jsou noví RAGE fantastičtí. Album „Speak of the Dead“ otevírá mohutná orchestrální předehra a všem zasvěceným je úplně jasné kolik uhodilo. Osobně jsem čekal, že k tomu dojde dřív, leč fanoušek míní a Peavy mění. Jak mnozí z vás jistě vědí, Viktor Smolski je kromě kytary i nadaným hráčem skoro na všechno. Hudební odysea mladičkého bělorusa totiž nezačala v rockové, ale v klasické hudbě a Viktor sám i kdysi v orchestru působil jako řadový hráč (tuším, že na cello). Jde shodou okolností o orchestr z Minsku, který je ke slyšení právě na novince RAGE. Už to by mělo zavřít ústa případným pochybovačům, kteří by se snad orchestraci pokoušeli srovnávat s albem „XIII“, nebo „Ghosts“. Za tyto alba, jejich aranžmá i orchestraci byli totiž zodpovědní zcela jiní lidé. Noví RAGE tedy neznějí jako staří RAGE s orchestrem, ale úplně jiní RAGE s jiným orchestrem. Chápete, ne? Zorchestrována je přesně jedna skladba rozdělená do osmi kapitol, z nichž některé plní pouze funkci předeher a spojek. I tak je ovšem poslech přes dvacet minut dlouhého kolosu naprosto impozantní záležitostí. Divoká metalová nespoutanost se vkusně doplňuje s melodickými party orchestru, každá notička i tónek do sebe perfektně zapadá. Reklamní slogan „Metal meets classical music on highest level.“ tentokrát kupodivu sedí úplně přesně. Hymny, jakou je kupříkladu „No Regrets“, aby člověk v metalu pohledal. Můžu se jen pobaveně usmát nad snažením takové METALLICY a její symfoniky. Už první symfonická alba RAGE ji překonala na plné čáře a to ještě ani nebyla na světě. Podobně je tomu i v případě „Speak of the Dead“. Takhle přesně si představuji dílo veličiny za kterou jsou dnes tříčlenní RAGE pokládáni.
Jenže znáte to - není všechno metal, co hromuje. Se skladbou „No Fear“ až do konce totiž přichází děsivé vystřízlivění. Co vystřízlivění. Rána pěstí. Vtip? Demáče? Závěrečné skladby mohla kapela klidně označit za japonské bonusky, vydat materiál jako EP a byl by klid. Ale takhle? Orchestrace se ve druhé části alba nekoná, což by se určitě dalo ukousnout, ale ten materiál… Takhle hráli RAGE tak na přelomu osmé a deváté dekády. Možná ani to ne. Tohle opravdu hraje sestava, co nahrála famózní „Welcome To The Other Side“ a výborné „Unity“? Ano, vím, že měl „Soundchaser“ jednodušší tendence, ale i tam bylo pár skvěle vymakaných skladeb. Tenhle přívažek nám ovšem dá vychutnat nezdravé návyky lovce zvuku ve vší nahotě a to ve stopáži plných sedmi skladeb. RAGE v plné degeneraci. Jeden blbější riff stíhá druhý, Peavy řve jak za mlada, dokonce i produkce desky zní jak návrat ke kořenům. Ale proč by se měli RAGE v plné síle a vrcholné sestavě vracet ke kořenům? Smolski přece sám vydá album, které čítá nápadů na dvacet takových desek. Hraje jako ďábel, což je mimochodem znát v jediném světlejším kousku z té sedmince smrti „Kill Your Gods“, kde jeho sólo doslova vyráží dech. Tak proč to sedmero skladeb? Tohle album je opravdu „Speak of the Dead“. Rozhovor, kde jednu stranu představují současní RAGE v plné síle a rozkvětu. Ale i druhou stranou jsou RAGE. Dvacet let staří RAGE, o kterých jsem si dlouho myslel, že jsou mrtví.
Závěrem nemám slov.
Ačkoli bych měl hodnocení rozdělit přesně na půlku, přiznám se i přes svou flustraci z druhé části desky, že album jako celek vidím spíš kladně. Jako záchranou berličku hodnotím, že je na něm poměrně dobře rozeznat, kde je dobro a kde zlo, takže ho můžete včas vypnout. Navíc má hezký obal a těch prvních dvacet minut je fakt k sežrání. Zvláštní analogie. Tak mě napadá jestli to není spíš TA "Speak Of The Dead".
7 / 10
Peter "Peavy" Wagner
- zpěv, basa
Victor Smolski
- kytara, klávesy
Mike Terrana
- bicí
1. Morituri Te Salutant
2. Prelude Of Souls
3. Innocent
4. Depression
5. No Regrets
6. Confusion
7. Black
8. Beauty
9. No Fear
10. Soul Survivor
11. Full Moon
12. Kill Your Gods
13. Turn My World Around
14. Be With Me Or Be Gone
15. Speak Of The Dead
Resurrection Day (2021)
Wings Of Rage (2020)
Seasons Of The Black (2017)
The Devil Strikes Again (2016)
21 (2012)
Strings To A Web (2010)
Carved In Stone (2008)
Full Moon in St.Petersburg (Live CD, DVD) (2007)
Speak Of The Dead (2006)
From The Cradle To The Stage (Best Of) (2004)
Soundchaser (2003)
Unity (2002)
Welcome To The Other Side (2001)
Ghosts (1999)
XIII. (1998)
End Of All Days (1996)
Lingua Mortis (1996)
Black In Mind (1995)
10 Years In Rage (1994)
The Missing Link (1993)
Beyond The Wall (EP) (1992)
Trapped! (1992)
Extended Power (EP) (1991)
Reflections Of A Shadow (1990)
Secrets In A Weird World (1989)
Perfect Man (1988)
Execution Guaranteed (1987)
Reign Of Fear (1986)
Prayers Of Steel (jako AVENGER) (1985)
Vydáno: 2006
Vydavatel: Nuclear Blast
Stopáž: 53:12
Produkce: Charlie Czajkowski
Studio: VPS Studios/Hamm
Souhlasím s tím, že novinka RAGE je rozdělená na dvě téměř neslučitelné části. První orchestrálnější a druhou přímočařejší. S čím však nesouhlasím je fakt, že ta první je o velký kus povedenější než druhá. Můj názor je takový - i přestože jsou RAGE v posledních zkruba deseti letech mojí nejoblíbenější německou kapelou, u které s nadšením hltám každé z jejich alb od přelomového opusu "XIII." (98), je pro mne novinka nepovedeným impotentním pokusem o navázání současně na obě stránky jejich bohaté tvorby. Ani jedna ze zde prezentovaných poloh totiž nedosahuje kvalit libovolného z minulých alb. Takovým dílům jakými byly "Ghosts" (99) či "Unity" (02) tato bezpečně nejhorší deska RAGE od doby alba "Perfect Man" (88) prostě nesahá ani po kotníky. Je mi to moc líto, opravdu jsem se moc těšil, ale takhle tedy ne.
Tedy přiznávám se, že úvaha o vydání EP v souvislosti se „Speak Of The Dead“ mi (kupodivu?) nepřišla na mysl ani náhodou. Nejspíš to bude tím, že mě druhá část alba (která bezpochyby prostě o něco slabší je) tolik neuráží, neboť v ní vidím jednoznačné paralely s minulou řadovkou „Soundchaser“, neboli dílem poněkud přímočařejším, než na jaká jsme byli od přelomového zápisu „XIII.“ zvyklí, ovšem v rámci diskografie RAGE stále plnohodnotným a tudíž také lehce nadprůměrným. No a symfonická tvář novinky? U mě bez výhrad, bez připomínek, s obrovským uspokojením a velkým plusem pro „No Regrets“ navíc.
Próóóóč? Co zlého jsme RAGE udělali, že nás trestají tak skvělým začátkem a tak nudným koncem? Když v úvodu orchestrální aranže střídá Smolského sólovka, když se do mozku zasekne další skvělá melodie ("Innocent"), člověk si libuje v radosteném očekávání věcí příštích, jenže se bohužel ničeho nedočká. Od deváté skladby vítězí už jen bohapusté riffování a posluchač na kloudnou melodii nenarazí. Navíc se i ten běloruský sólový rukopis, byť famózní, začíná oposlouchávat. Být prvních osm částí ve formě EPčka, nešetřil bych superlativy, takto jsem spíše rozčarován. Pokud se mělo jednat o snahu uspokojit příznivce obou tváří skupiny, pak se výsledek bohužel nezdařil. Je mi líto, ale ta "metalová" část nudí až na půdu. A co nějaké bonusy na limitované edici, nespasí? Bohužel, spíše úsměvné verze "Full Moon" ve španelské a německé jazykové mutaci, ani klipovka "No Fear" pro změnu snad z nějakého německého thrilleru déčkové řady, nic nezmohou.
Album dvou rozporuplných polovin, v té první se za vydatné pomoci orchesru prezentují RAGE jako nadaní epici s citem pro svělý refrén a strhující melodie, s citem pro skvělou atmosféru... V té druhé se prezentují jako sveřepí heavy metaloví tesaři, kteří hoblují, až ze dřeva nezůstane ani tříska. Je to nezáživné, nevynalézavé, odfláknuté. "Speak Of The Dead" poslouchám jako jakési maxi EP a pořád si říkám, proč první půlka působí TAK dotaženě a uceleně a druhá TAK odfláknutě a nehotově.
Tento album je fakt vyborny, i ked na Soundchaser, End Of All Days ci Missing Link ani zdaleka nema... niektore kusy su fakt dost ubohe (napr. Beauty), ale zase taka Innocent - taku skladbu nam o hlavu moze oplieskat jedina kapela - RRAAGGEE !!!!!!
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.